Sobota po 5. neděli postní

Křest

Čas od času se člověku stane, že má někoho/ něconastarosti–mázaněj/ zatozodpovědnost. Učitel za své žáky, šéf za chod firmy, děti třeba za křečky…, rodiče za své děti. Věřím, že pocit zodpovědnosti jsme každý zažili alespoň jednou v životě.

Učitelé byli, jsou a budou různí – každému žákovi bude vyhovovat jiný přístup. A tak se stává, že někteří učitelé jsou označováni za lepší, jiní za horší. Někdy se dokonce stane, že učitel nenaučí to, co měl. Taková situace by se samozřejmě neměla stávat, ale stále mají žáci naději, že příští rok učivo doženou, nebo si to sami dostudují. Podobně tomu může být se šéfy – pakliže firma nebude excelovat, může se dostat do potíží a zkrachovat – opět situace, kterou nikomu nepřejeme, ale život jde dál – třeba se najde někdo jiný, kdo firmu zvládne řídit lépe. A křečci? Když se náhodou stane, že děti zapomenou svoji zodpovědnou úlohu chovatele plnit (jak bylo zpočátku tak vehementně slibováno), nějaký čas přežijí i bez nového krmení a pak se o ně snad postarají všímaví rodiče. Pardon – možná to zlehčuji až příliš, ale přeci… zodpovědnost za výchovu svých dětí zaujímá v našich životech výsadní postavení mezi všemi ostatními zodpovědnostmi.

Možná to jen teď vnímám víc jakožto otec tří dětí, ale když jsem byl požádán o tento text na téma křtu, hned mi na mysl přišly úryvky z křestních obřadů – jako např.: „Chcete, aby bylo vaše dítě pokřtěno. Tím na sebe berete povinnost, že ho vychováte ve víře v Pána Ježíše, že ho budete učit milovat Boha a bližního, jak nám to Pán Ježíš přikázal. Jste si této povinnosti vědomi?“ nebo „Ať jsou oba rodiče svému dítěti prvními svědky víry, slovem i životem, v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ To je zodpovědnost, že?

Čím dál častěji si kladu otázky: Jak dobře vychovávat své děti ve víře? Co udělat pro to, abych dodržel, co jsem při křtu slíbil? Odpověď může být jistě komplexnější, ale právě dnešní evangelium nám nabízí jednu z možných odpovědí: „Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.“ Rád bych zdůraznil tu část „viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho“. Jsou to právě naše skutky. Každodenní maličkosti, naše reakce a rozhodnutí, které se od malička vrývají do myslí našich dětí.

Leckdy nemáme čas, nebo se nám prostě jenom nechce, ale stejně jako se na klavír nenaučíme hrát tím, že si o tom budeme jen číst v knížkách, tak naše děti ve víře nevychováme pouze tím, že si o tom budeme povídat. Víru bychom měli žít každodenními maličkostmi, tím, jak s ostatními lidmi komunikujeme, jak druhým pomáháme. Sami to dost možná nezvládneme, ale když k našemu snažení přizveme Ducha Svatého, věřím, že se nám to s Jeho pomocí podaří. A když ne dnes, tak alespoň zítra, nebo za pár let.