Čtvrtek po 3. neděli postní

[…] v mnoha povinnostech, kterým neustále čelíme, se stále častěji objevuje riziko roztěkanosti, někdy i zoufalství, ztráty smyslu, a to i u lidí, kteří jsou na první pohled úspěšní. Naopak, číst život ve znamení Velikonoc, dívat se na něj očima vzkříšeného Ježíše, znamená najít přístup k podstatě lidské osoby, k našemu srdci: cor inquietum. Tímto adjektivem „nepokojný“ nám svatý Augustin pomáhá pochopit touhu člověka po plném naplnění. Celá věta odkazuje na začátek Vyznání, kde Augustin píše: „Pane, stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě“ (I, 1,1). Nepokoj je znamením toho, že naše srdce se nepohybuje náhodně, chaoticky, bez cíle a smyslu, ale směřuje ke svému konečnému cíli, k „návratu domů“. A skutečným cílem srdce není vlastnictví pozemských statků, ale dosažení toho, co ho může plně naplnit, totiž lásky Boží, nebo lépe řečeno, Boha Lásky. Tento poklad však lze najít pouze, když milujeme bližní, které potkáváme na své cestě: bratry a sestry z masa a kostí, jejichž přítomnost pobízí a provokuje naše srdce, volá je, aby se otevřelo a darovalo se. Bližní vás žádají, abyste zpomalili, podívali se jim do očí, někdy změnili plán, možná i směr. Milí přátelé, toto je tajemství pohybu lidského srdce: vrátit se ke zdroji svého bytí, těšit se z radosti, která nezmizí, která nezklame. Nikdo nemůže žít bez smyslu, který přesahuje to, co je náhodné, co pomíjí. Lidské srdce nemůže žít bez naděje, bez vědomí, že je stvořeno pro plnost, ne pro nedostatek.