Sobota po 3. neděli postní

Proto je velikonoční tajemství základem křesťanského života, kolem kterého se točí všechny ostatní události. Můžeme tedy bez jakékoli sentimentality říci, že Velikonoce jsou každý den. Jakým způsobem? Každou chvíli prožíváme mnoho různých zkušeností: bolest, utrpení, smutek, propletené s radostí, úžasem, klidem. Ale v každé situaci lidské srdce touží po plnosti, po hlubokém štěstí. Velká filosofka dvacátého století, svatá Terezie Benedikta od Kříže, rodným jménem Edith Steinová, která se hluboce zabývala tajemstvím lidské osoby, nám připomíná tuto dynamiku neustálého hledání naplnění. „Člověk,“ píše, „vždy touží znovu obdržet dar bytí, aby mohl čerpat z toho, co mu okamžik dává a zároveň bere“ Jsme ponořeni do omezení, ale také se snažíme je překonat. Velikonoční zvěst je nejkrásnější, nejradostnější a nejvíc ohromující zprávou, jaká kdy v historii zazněla. Je to „evangelium“ par excellence, které dosvědčuje vítězství lásky nad hříchem a života nad smrtí, a proto je jediné schopné uspokojit touhu po smyslu, která znepokojuje naši mysl a naše srdce. Člověk je poháněn vnitřním pohybem, který směřuje k něčemu, co ho neustále přitahuje. Žádná podružná realita ho neuspokojuje. Směřujeme k nekonečnu a věčnosti. To je v protikladu se zkušeností smrti, předznamenanou utrpením, ztrátami, neúspěchy. Smrti, které, jak zpívá sv. František, „žádný živý člověk nemůže uniknout“ (Píseň bratra slunce). Vše se mění díky tomu ránu, kdy ženy, které přišly, aby pomazaly tělo Pána, našly hrob prázdný. Otázka, kterou položili mudrci, kteří přišli z východu do Jeruzaléma: „Kde je ten narozený židovský král?“ (Mt 2,1-2), nachází svou definitivní odpověď ve slovech tajemného mladíka oblečeného v bílém, který promlouvá k ženám ve velikonočním úsvitu: „Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady.“ (Mk 16,6).