Pondělí po 4. neděli postní

Lidský život je charakterizován neustálým pohybem, který nás nutí konat, jednat. Dnes se všude vyžaduje rychlost při dosahování optimálních výsledků v nejrůznějších oblastech. Jakým způsobem Ježíšovo vzkříšení osvětluje tuto stránku naší zkušenosti? Až se budeme podílet na jeho vítězství nad smrtí, odpočineme si? Víra nám říká: ano, odpočineme si. Nebudeme nečinní, ale vstoupíme do Božího odpočinku, který je mírem a radostí. Musíme tedy jen čekat, nebo nás to může změnit už teď? Jsme pohlceni mnoha činnostmi, které nás ne vždy uspokojují. Mnohé z našich činů souvisejí s praktickými, konkrétními věcmi. Musíme převzít odpovědnost za mnoho závazků, řešit problémy, čelit únavě. I Ježíš se zapojil do života lidí a do života obecně, nešetřil se, ba naopak, obětoval se až do konce. Přesto často vnímáme, jak příliš mnoho činností, místo aby nám přinášelo naplnění, se stává vírem, který nás omračuje, zbavuje nás klidu a brání nám žít to, co je pro náš život opravdu důležité. Cítíme se pak unavení, nespokojení: čas se zdá být rozptýlen tisíci praktickými věcmi, které však nevyřeší konečný smysl naší existence. Někdy se na konci dne plného aktivit cítíme prázdní. Proč? Protože nejsme stroje, máme „srdce“, ba dokonce můžeme říci, že jsme srdcem. Srdce je symbolem celého našeho lidství, syntézou myšlenek, pocitů a tužeb, neviditelným centrem naší osobnosti. Evangelista Matouš nás vybízí k zamyšlení nad významem srdce, když cituje tuto krásnou Ježíšovu větu: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,21). Skutečný poklad se tedy uchovává v srdci, ne v pozemských trezorech, ne ve velkých finančních investicích, které jsou dnes jako nikdy předtím šílené a nespravedlivě koncentrované, a jimž se klaníme za krvavou cenu milionů lidských životů a ničení Božího stvoření.