Sobota po 4. neděli postní

Nikodém je muž, jehož příběh ukazuje, že je možné vyjít z temnoty a najít odvahu k následování Krista. Nikodém přichází za Ježíšem v noci: je to neobvyklá doba pro setkání. V Janově jazyce mají časové odkazy často symbolickou hodnotu: zde se pravděpodobně jedná o noc, kterou má Nikodém v srdci. Je to člověk, který se ocitl v temnotě pochybností, v oné temnotě, kterou zažíváme, když už nerozumíme tomu, co se v našem životě děje, a nevidíme jasně cestu vpřed. Pokud jsi v temnotě, samozřejmě hledáš světlo. A Jan na začátku svého evangelia píše takto: „Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka, přicházelo na svět“ (1,9). Nikodém tedy hledá Ježíše, protože vycítil, že může osvítit temnotu jeho srdce. Evangelium nám však vypráví, že Nikodém nedokáže hned pochopit, co mu Ježíš říká. A tak vidíme, že v tomto dialogu je mnoho nedorozumění a také dost ironie, která je pro evangelistu Jana charakteristická. Nikodém nerozumí tomu, co mu Ježíš říká, protože stále uvažuje podle své vlastní logiky a kategorií. Je to člověk s vyhraněnou osobností, má veřejnou roli, je jedním z židovských představených. Ale něco mu už pravděpodobně nesedí. Nikodém vnímá, že v jeho životě už něco nefunguje. Cítí potřebu změny, ale neví, kde začít. To se v některých okamžicích života stává každému z nás. Pokud nepřijmeme změnu, pokud se uzavřeme do své strnulosti, zvyků nebo způsobu myšlení, hrozí nám, že zemřeme. Život spočívá ve schopnosti změnit se, abychom našli nový způsob lásky. Ježíš totiž hovoří s Nikodémem o znovuzrození, které je nejen možné, ale v určitých okamžicích naší cesty dokonce nezbytné. Změny nás někdy děsí. Na jedné straně nás přitahují, někdy po nich toužíme, ale na druhé straně bychom raději zůstali ve svém pohodlí. Proto nás Duch povzbuzuje, abychom těmto obavám čelili. Ježíš připomíná Nikodémovi – který je učitelem v Izraeli –, že Izraelci se také báli, když putovali pouští. A na své obavy se tak upnuli, že v určitém okamžiku tyto obavy nabyly podoby jedovatých hadů (srov. Nm 21, 4-9). Aby se zbavili těchto úzkostí, museli se podívat na měděného hada, kterého Mojžíš umístil na kůl, to znamená, že se museli podívat nahoru a postavit se před předmět, který představoval jejich obavy. Teprve když se podíváme do tváře tomu, co v nás vyvolává strach, začínáme se osvobozovat. Nikodém, stejně jako my všichni, může hledět na Ukřižovaného, na Toho, který porazil smrt, kořen všech našich strachů. Pozvedněme i my svůj pohled k Tomu, kterého probodli, také my dopřejme Ježíši, aby se s námi setkal. V Něm nalezneme naději, abychom mohli čelit změnám v našem životě a znovu se narodit.