4. neděle postní, cyklus C
30. 3. 2025Podcast
Dnešní zamyšlení si můžeš přehrát i ve formě podcastu generovaného AI.
Úryvek z Bible
(Lk 15,1-3.11-32)K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: »Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.« On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: »Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!« Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: »Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.« Ale otec nařídil služebníkům: »Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!« A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: »Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.« Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: »Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!« Otec mu odpověděl: »Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.«“
Zamyšlení
Trpělivost a naděje
Chtěla bych tento prostor využít jako malé povzbuzení pro ty, kteří právě teď s nadějí možná trochu bojují, a není pro ně snadné v ní žít.
Ve Spes non confundit papež František píše, že v srdci člověka je naděje jako touha po dobru a očekávání dobra, ačkoliv nevíme, co přinese další den. To silně rezonuje s mým prožitkem. Za posledních 10 let jsem byla 8x těhotná. O pět dětí jsme v průběhu těhotenství přišli, dvě holčičky se nám narodily. A nyní jsme v očekávání, těsně před porodem. O těhotenství se lidově říká, že žena „je v naději“. A s nadějí, zklamanými nadějemi, pocitem, že už nemáme naději a novou nadějí jsem se v těhotenstvích setkala hojně. Zároveň všechno v našem manželství, a především naše těhotenské ztráty, mám úzce propojené se svým vztahem k Bohu. Jednou z nejtěžších věcí na smrti mých dětí, pro mě byl pocit, že Bůh mě neslyší. Že už se o Něj nemůžu opřít. Vlastně taková přetržená nit naděje upínající se k Bohu. Takhle jsem se cítila poté, co jsme přišli o kluky. Jenže pak jsem otěhotněla popáté s dobrým výhledem, že tentokrát by to mohlo vyjít.
Ta naděje – očekávání dobra – se obnovila. A tady se pro mě téma naděje propojuje s tématem trpělivosti. Protože mám dojem, že naděje se bez trpělivosti žije dost těžko… Dovolte, abych připojila několik úryvků ze svého deníku, který jsem si psala v době svého pátého těhotenství. Úplně na začátku jsem si napsala: „Hodně lidí s námi sdílí naděje, že to „dobře“ dopadne. Začátek vypadá velice nejistě. Nemáme žádnou zvláštní záruku, že to bude dobré. Máme ale naději. Často se o mě pokouší strach, ale snažím se zůstávat v přítomnosti. A věřit tomu, že Bůh nás vidí a chce pro nás jen to nejlepší, ať je to, co je to.“
Přibližně v polovině: „Modlím se novénu odevzdanosti. Nervuju se u toho a sobě i Bohu kladu otázku, jak bych jen mohla být v odevzdaná v tom, že moje dítě možná zemře? Možná být odevzdaný neznamená, že to má být člověku jedno, ale že nemůže dělat nic než stát v naději.“
A ke konci: „Naděje je tak hnusná věc! Mělo by to snad být snazší, když je naděje, ale není. Je to tak těžký ji v sobě živit a přitom vědět jenom to, že vůbec nic není jisté. Zároveň ale vím, že vzdát se naděje by znamenalo vzdát se sebemenší šance, že ještě někdy může být zase dobře.“
Někdy to nejde samo, chovat naději, ať jde o cokoliv. Snažit se zůstat v naději i v soužení je skutečná škola trpělivosti a odevzdanosti. Nicméně ten boj stojí za to. „Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost (plodí) osvědčenost, osvědčenost (plodí) naději.“ A naděje stojí na jistotě, že „nikdo a nic nás nemůže odloučit od Boží lásky“.
(Autor zamyšlení: Petra Kolčavová)
Závěrečná modlitba
Bože, tys poslal na svět svého Syna a jeho prostřednictvím uskutečňuješ naše vykoupení; oživ víru svého lidu, abychom se s oddanou zbožností připravovali na velikonoční svátky. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.