Neděle Zmrtvýchvstání Páně

Poutníci

Putování k hrobu a možná ještě dál

Když jsem byl malý, chodil jsem s maminkou nebo s babičkou na Bílou sobotu vždy k Božímu hrobu. Byl to pro mě zvláštní den. Den velkého ticha, den, kdy v kostele byl kamenný obětní stůl zbaven všech pokrývek, otevřený svatostánek byl bez bílého závěsu. Svícny, květiny, vázy, všechno bylo pryč. Vše bylo holé, trochu syrové v předjarním vlhkém vzduchu. Po dramatickém zápasu Velkého pátku, po tom „divném souboji“, kdy se střetly život a smrt, bylo „po boji“, jak slýcháme ve velikonoční sekvenci. Bylo ticho, jen občas klaply dveře, když k Božímu hrobu přicházely vesměs staré ženy a modlily se tam, samy a potichu. Už to ale nebyl den trýznivého smutku, neboť bylo jasné, že večer nás čeká velká sláva s okouzlující liturgií vigilie, že ten, na jehož sochu v hrobě se teď díváme, brzy vstane, už vstal, a my si to všechno vždy znovu připomínáme a prožíváme s ním v oné Velké noci či následujícího rána.

Když jsem byl větší, student, putoval jsem na různá poutní místa, do Compostely či do Říma. Teprve tehdy mi došlo, že nejstarší poutní místa vyrostla nad hroby nebo na místech uložení ostatků světců – apoštolů, mučedníků prvních staletí, významných biskupů. A co teprve to nejslavnější, nejposvátnější místo křesťanských poutníků – Boží hrob. Už po dvě tisíciletí lidé putují do Jeruzaléma k hrobu. Ale k hrobu, který je prázdný! V tom je jeho jedinečnost, přitažlivost.

Spíš než na místo uložení do hrobu putují na místo zmrtvýchvstání.

Až dnes půjdete k prázdnému hrobu u vás v kostele, jděte tam jako poutníci. Cílem každé pouti je také proměna. Dosvědčují to mnozí. I Marie Magdalská, Petr a Jan. I učedníci, kteří šli původně opačným směrem – do Emauz. I ti se vrátili do Jeruzaléma proměněni – hořelo jim srdce!