Pátek po 5. neděli postní

Poutníci

Každé jaro se u mě objevuje volání hor, ticha. Mám touhu vždy popadnout batoh a na nějakou dobu zamávat civilizaci, putovat přírodou a vytvořit v sobě prostor pro setkání se sebou, s Bohem. Dlouhodobě jsem si přála vyrazit na pěší pouť do Santiaga de Compostella. Moje přání vyslyšel můj manžel a cestu mi dal jako dárek.

Vyrazili jsme pár dní po dokončení mé vysoké školy, byla jsem stále plná emocí ze státnic a na cestě jsem ze sebe chtěla „vše setřepat“. Zároveň jsem toužila během pouti zažít setkání s Bohem. Nejlépe formou nějakého silného, intenzivního doteku Boží přítomnosti v mém životě. Do té doby jsem hloubku vztahu s Bohem hodnotila víc na základě nějakých silných duchovních momentů, kterým jsem přikládala váhu. Měla jsem dojem, že se o různých formách setkání s Bohem, při obráceních, hovořilo ve svědectvích, a že jsou pro život křesťana důležitá.

Během celé pouti jsem prožila širokou škálu emocí a zážitků. Nadšení z krásy přírody, radost z putování, touhu po tichu, samotě, radost ze setkání s lidmi, chuť se s lidmi nepotkávat, bolest nohou, zad, sedřených krvavých pat. Mou představu o vzletných myšlenkách a hlubokých prožitcích rychle vystřídalo reálné prozření. Víc, než hloubat o svém nejen duchovním životě budu opět pouze řešit ty přízemní každodenní starosti. Kde nabereme vodu, kde budeme spát, co budu dělat s tou bolestí, co si počít se svými myšlenkami, pochybami, jak vybudovat svou kázeň, když už nemůžu a nebaví mě to, co si mám počít s tím tichem… a při tom všem budu ráda, pokud se nám podaří se během dne společně pomodlit alespoň nějaký ten desátek…

Den za dnem, kilometry za kilometrem se mi postupně dařilo se vzdávat svých očekávání, a nároků na sebe, na nás, na celou cestu. Nechávala jsem svoje myšlenky volně plynout, občas jsme si povídali, ale většinu dne jsme spíš jen pozorovali cestu kolem sebe. Ticho v nás i kolem nás jsme si postupně zamilovali. Vytvářeli jsme v sobě prostor, který naplňovala radost a krásný, těžko přenositelný pokoj.

Jedním z nejhezčích zážitků celé naší pouti jsme s manželem oba zpětně označili ubytování u paní jménem Heide, která nabízela přespání poutníkům ve svém zahradním domku. „Náš večer” jsme se u Heidi sešli lidé z celé Evropy. Celý večer jsme si povídali o tom, proč jsme na cestu vyrazili, jaké jsou naše životní příběhy, co nás na pouti tak přitahuje, co nebo Koho na ni hledáme. Ten večer jsem si upřímně, srdcem uvědomovala, co to znamená hledat a potkávat Boha v lidech, aniž bych to vnímala jako dobře míněné katolické klišé. Věděla jsem, že to je ta podstata, kterou jsem toužila objevit. Následující dny jsem opět prožívala radost, bolest, vztek, nudu jako doposud. Změnila se však moje touha potom, abych vše, co mi jednotlivé dny přinesou, prožívala s dychtivostí po Bohu, vděčností, pokorou a touhou se na věci dívat perspektivou otevřeného srdce, jako jsem to zažila u Heidi.

Po doputování ke katedrále do Santiaga jsem necítila nic mimořádného, naopak spíš smutek, že putování končí. Uvědomila jsem si ale, že je mým úkolem i v běžném životě (a stejně jako na pouti) jednotlivé dny, které se zdají marnivé, plné bolesti i radosti, žít s dychtivostí po Bohu, perspektivou vděčnosti a skromnosti. Nezáleží na tom, zda mi Bůh ve svém snažení odpoví nějakým silným momentem, nebo zda mlčí a mlčet bude i nadále.