Pátek po 3. neděli postní

Kněžství

Již téměř 30 let jsem kněžstvím obdarován a vybírám několik „momentů“, jako životní zkušenost, o které se chci s vámi rozdělit.

První – jak k tomu došlo?

Jsme 4 bratři. Dostali jsme DAR narodit se do křesťanské – katolické rodiny, kde byla a je víra živá. Proto jsem nějak postupně od malička věděl, že chci žít s Bohem… ať budu čímkoli. Křesťanství se mi díky rodičům a svědectví mnoha dalších (včetně kněží) jevilo jako nejlepší životní styl.

Maminka nám x-krát citlivě říkala: „Kluci, modlete se za to, abyste našli manželku, kterou vám Pán chystá – a nekoukejte jen na vnějšek!“ (Jasně i já měl představu žít v manželství a rodině… jak jsme to zažíval). Pamatuji si ale také, jak nám mamka několikrát zmiňovala: „Jste čtyři kluci, je možné, že Pán také někoho povolá ke kněžství…?!“ Pamatuji si, jak jsem si říkal: „To je skvělé, že jsme čtyři, to jistě nevyjde na mne.! 😀“

Po letech, kdy už mi „bylo jasno“, jsem si uvědomil, že právě tato myšlenka „že to nevyjde na mne“, byla jakýmsi hláskem zasetého povolání semínka do mého srdce… jen jsem mu zatím nechtěl dát růst.

Rozhodujícím momentem byla „komunistická“ vojna, na kterou jsem šel vlastně dobrovolně, abych získal čas. No a tam to přišlo…! Poprvé v životě tváří v tvář lidské bídě svých vrstevníků (kluků, kteří vlastně neměli – viděno očima mé zkušenosti – smysl života) přišla obrovská TOUHA DĚLAT NĚCO pro to, aby i tito a další mohli poznat – zakusit, že život je krásný, že může být plný krásna, mít šmrnc! A jasně mi znělo: „Budu kněz!“… A najednou mne tato myšlenka naplňovala hlubokým pokojem a radostí. Najednou nebyl problém, že ta nejpřirozenější vize rodiny se neuskuteční. Bylo to tak silné, až jsem si říkal: „Tome, klid, to tě přejde!“ – nepřešlo už 38 let!

Druhý moment – celibát. Tj. patřit jen Bohu a jeho lidu! Dnes v evangeliu slyšíme: „První (přikázání) je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán! Proto miluj Pána…! Druhé je toto, miluj svého bližního jako sám sebe!“ (srv. Mk 12,29-31)… Tato Ježíšova slova platí pro každého. To není jen pro kněze, či „zasvěcené“! Pro mne ale nabírala právě tu konkrétní podobu patřit Mu cele – duší i tělem. Ne žít celibát pouze jako sebezápor, ale jako vztah, kde ON je můj milý – snoubenec! Žít takovým stylem, že budu viditelným znamením Jeho Milosti – blízkosti – přítomnosti… prostě být svátostný kněz. Naplňovat a žít právě to Ježíšovo slovo: „… a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí.“ (Mt 19,12)… a mně to bylo dáno. Vlastně jsem vnímal, že základní volba je mezi manželstvím a celibátem. A toto přitakání k celibátu mi dávalo od oné chvíle hluboký pokoj a je tomu tak dodnes. (A doplňuji, že jsem nikdy neměl a nemám zmatky ve své orientaci).

Třetí moment (samozřejmě úzce provázaný s předchozími) – svátostnost a služebnost. To první už jsem zmiňoval: žít Lásku k Ježíši tak, že budu sám viditelným znamení náležení Jemu (žitou svátostí – svátostnost). Chtěl jsem ale i to druhé: milovat Ježíše v ostatních – být nástrojem Jeho lásky ke každému – sloužit všem ostatním (služebnost). A to jak tím, v čem mne nemůže nahradit ne-kněz – tedy svátostmi, ale i jakoukoli jinou disponibilitou a službou komukoli potřebnému! – I těm, kdo Pána neznají. Jako kněz nejsem nic víc. Důležité je milovat! – sloužit!

A snad úplným závěrem chci vydat svědectví, že jakousi „základnou“ mého 30 letého štěstí ve službě kněze je dar živého a velmi konkrétního kněžského společenství. Dosvědčuji, že tento dar nepřichází jen z titulu, že skrze svěcení jsem součástí kněžstva, ale že je třeba mu jít naproti – nejde to automaticky. Ale pak je to ÚŽASNÝ DAR. Právě díky i tomuto jsem celibát a službu, ke které mě Pán pozval, neprožíval jako samotu.

Děkuji ze srdce vám všem, kdo se modlíte za nás kněze!