Pondělí po 3. neděli postní

Biřmování

Ticho, čekání, tělo bez života. To jsou charakteristiky Bílé soboty. Jsou to ale také charakteristiky absence Ducha Svatého. On je Hlas, on je Pohyb, on je Život. Každý, kdo vezme vážně, svátost biřmování toto někdy zažije. Zažije obojí, i to, jak se cítí, než se ho Boží Duch dotkne, i to, jakou má dotyk Ducha Svatého sílu. Poslední roky pravidelně provázím mladé lidi na cestě k svátosti biřmování. Vedle všech důležitých součástí přípravy bych vyzdvihl jednu klíčovou skutečnost. Totiž touhu biřmovance, aby Duch Svatý v jeho životě působil. Touhu po tom být Duchem Svatým obdarován, posílen, proměněn. Jedině tehdy, když od Boha skutečně něco očekávám, jsem vnitřně disponován k tomu, abych to mohl také přijmout. A je to vždy veliká radost vidět zvláště mladé lidi, jak napůl rozechvělí přijímají tuto svátost s očekáváním, že Duch Svatý bude v jejich životě opravdu působit.

Není tím ovšem myšleno, že by se člověk stal přijetím svátosti biřmování najednou jiným, že by se změnily jeho vlastnosti k lepšímu. To se určitě v síle této svátosti časem může stát, ale jen díky spolupráci Boží milosti s naší vlastní lidskou vůlí, budeme-li ochotni na sobě pracovat. Na to mě myslím před lety upozorňoval jeden člověk, který s naší skupinou biřmovanců dělal rozhovor. Ptal se nás, co od svátosti biřmování očekáváme, a já jsem odpověděl, že bych si přál, aby to byl určitý milník v mém životě. On mě pak citlivě upozornil, že takto svátost biřmování asi úplně nefunguje. Nicméně, já jsem si stejně myslel svoje. Už po pár měsících jsem však věděl, že Bůh mi moje přání splnil. Během pár měsíců následujících po biřmování mi bylo 18 let, udělal jsem řidičák a rozhodl jsem se stát knězem. Měl jsem tehdy silný pocit, že k rozhodnutí mám větší světlo než jindy právě díky přijetí svátosti biřmování.

Duch Svatý dokáže v životě každého z nás vykonat veliké věci, a to nejen při biřmování či brzy po něm. Velmi ovšem záleží na tom, jak moc mu dovolíme náš vlastní život utvářet.