3. neděle postní, cyklus C

Křest

Dát smrti čestné místo

Mé hledání Boha se rodilo v krizích osobního i profesního života. Touha po absolutní lásce mě přiváděla do kostelů. Z lidského pohledu v nich nebylo nic přitažlivého. V kostelích byla zima a šero. Přesto jsem se tam vracela. Chtěla jsem dát smrti svých nemocných čestné místo. Snažila jsem se pochopit smysl prožívaného utrpení v životě lidí. Jejich bolest mě přiváděla stále více k Bohu.

Jednou jsem přijela před malý venkovský kostelík. Před farou stál starý muž. „Kohopak hledáte?“ zeptal se. „Místního pana faráře.“ „To jsem já, pojďte dál, za chvíli začíná mše svatá, pak vám můžu uvařit čaj.“ „Tak fajn, půjdu na mši svatou a pak na čaj.“ Stařičké ženy mi nabídly místo mezi sebou. To byla pro mě veliká čest. Vždyť ve většině kostelů byl přísný zasedací pořádek, který jsem často narušovala.

V kapli bylo teplo. To lidské i to od kamen. Kněz mi rozuměl, poznal mé hořící srdce. Vyprávěla jsem mu o lidské bídě při umírání. O svém hledání. O samotě. O potřebě odpuštění. Na oplátku mi pan farář vyprávěl o službě sanitáře za totality. O nalézání Boha ve chvílích lidského utrpení. O pokoji při odpuštění. O radosti a štěstí života z víry. V té době byl sám nemocný rakovinou. Modlil se, abych našla kněze, který mě připraví k přijetí svátosti křtu. Otevřel mi nové obzory, nové dveře. Svátost přijetí křtu za několik málo měsíců mi dala odvahu a sílu k založení služby domácího hospice. Stařičký pan farář byl za čas odvezen do kněžského domova. Přijela jsem ho navštívit už jako hospicová sestra. Dal mi požehnání, vitamíny a sešit se svými poznámkami pro duchovní službu nemocným. S hůlkou mě doprovodil ven a dlouze mi zamával. Druhý den tiše zemřel. Dal mi poznat nejen Boží lásku, ale především mi ukázal dar služby umírajícím lidem.