Pátek po 2. neděli postní

Trpělivost a naděje

Naděje dává smysl našemu životu. Velkou nadějí je Bůh. Učíme se Ho poznávat, je stále s námi: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28,20). Nic nemůže být důležitější, než setkání s Bohem. Když Ho konečně najdeme, všechno je jiné. Láska Boží se chopí celého našeho života.

Země, Měsíc, Slunce jsou Jeho dílo. Celý vesmír. „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, Měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil. Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Žl 8,4-5). Ve vesmíru je lidská bytost jediným stvořením, které si tuto krásu uvědomuje. Nepatrná bytost, rodí se a umírá, je jediná, která si je toho vědoma.

Trpělivě Boha hledám celý život. Poznávám, že mě miluje. Daroval mi život a dává mi ho v každém okamžiku. Pevně mě vede, ale současně zcela respektuje moji svobodu. Apoštol Pavel řekl: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ (Fp 4,4) Když v životě nastanou těžkosti, Pán mi dává sílu. Dává ji stále, a nenakládá víc, než jsem schopna unést.

Bůh říká: „Jsi pro mne důležitá, mám tě rád, počítám s tebou.“ Říká to každému z nás. Odtud se rodí naděje i radost. U mne v okamžiku, kdy mne objal Ježíš. Před 15 lety v Jeruzalémě, když jsem plakala v prachu na kolenou a líbala Kámen pomazání. Převrátil mi, tehdy nevěřící, celý život.

Uvědomuji si, jak mi pomáhal v těžkých životních situacích. Před 35 lety mi pomohl velmi. Prostudovala jsem tehdy Písmo s adventisty, ale opět jsem se s Ním minula. Hledala jsem Ho dalších dvacet let. Až na pouti ve Svaté zemi v Jeruzalémě. Objal mě. Bůh! Okamžitě jsem si našla společenství – kněze, církev, Modlitby matek, A3V, pak poutě s Veronikou. Neuvěřitelné dary dostávám.

Pán nám dává svou lásku pocítit mnoha znameními, i mnoha lidmi, které nám staví do cesty. Radost ze setkání s Ním se nedá vyjádřit slovy. Je Láska. Dostala jsem tenkrát od Něho střípek lásky a dodnes mám nutkavou touhu milovat lidi a pomáhat jim.

Víra je ohromnou silou. Nejsem sama a mám pokoj, protože vše odevzdávám Pánu. Je to pokoj, který Bůh dává svým dětem. Žiji jako Jeho dítě a On mi pomáhá zahrnovat touto láskou ostatní. Jsem jim nablízku, těším, pomáhám. Duch Svatý mě činí mírnější, trpělivější, přivádí mě k pokoji s Bohem, k ochotě sloužit a chápat druhé. Má radost je velká. Jsem zde pro Boha a pro druhé.

Naděje nám dává sílu. Krásná je vize nebe z knihy Zjevení: Bůh, Ježíš, krása, dobro, pravda, plnost lásky – to vše nás čeká. Ti, kdo nás předešli a spočinuli v Pánu, jsou už tam. Mám naději, že byli zachráněni nikoli pro svoje skutky, ale Pánem: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu“ (Zj 7,10). On na konci našeho života přijde, aby nás vzal za ruku a převedl do onoho nebe, kde jsou i naši rodiče a prarodiče. Můžeme tam vstoupit jedině s Ježíšem. Kristova krev nás ospravedlnila a otevřela nám nebe. Vracím se zpět, domů a čeká na mne Táta. Věřím, že mi odpustí a znovu mě obejme…

Víra je svítilna. Vede naše kroky nocí, a to na cestu stačí. Sám Bůh chce sdílet s námi tuto cestu (Žd 12,2). A to je velká naděje. Naděje, která nezklame! Ježíši, díky 🩶.