Sobota po Popeleční středě

Smíření

Ve chvíli, kdy rozjímám nad tímto evangeliem, je poslední den liturgického roku – 30. listopad. Celý tento týden jsme prožívali s pohledem upřeným na Krista – Krále. Liturgické texty posledních týdnů nám velmi barvitě popisovaly konec naší cesty. Lévi z dnešního evangelia je naopak na samém začátku.

Ježíš ho vyzývá: „Pojď za mnou!“ Lévi všeho nechá a skutečně jde. Proč? Vždyť má velmi výnosné živobytí, je jistě velmi dobře zajištěný. A přesto mu něco podstatného chybí – pokoj.

Známe to všichni velmi dobře. Vnitřní hlas našeho svědomí nám jasně oznamuje, že v nás, v našem srdci, není něco v pořádku. Žalm 24 nám dává jasnou odpověď: „Kdo smí vystoupit na Hospodinovu Horu (za Králem), kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti, kdo svému bližnímu křivě nepřísahá. Ten příjme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.“

Jak jsem na tom já? Mám opravdu tak čisté srdce, abych mohl předstoupit před Krále?

Když jsem si před lety položil tuto otázku, odpověď byla jasná: „Nemám!“ Pocítil jsem obrovskou touhu po dobru, které ve mně není, a pochopil jsem, že právě v tom spočívá obrácení: zahledět se na krásu Boha (Vypadal jako kámen jaspis a sardis. Trůn obepínala ze všech stran duha jako smaragd; Zj 4,3). Tato touha ale není ze mě, je to vlastně touha Boha po mé touze. I mě volá stejnými slovy jako Léviho:

„Pojď za mnou!“ A tak vstanu, vzpomenu na Pánova slova „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ a s pokornou vděčností vyznám své hříchy. Děkuji svému Lékaři a v srdci zažívám hřejivé teplo. „Svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“