Čtvrtek po Popeleční středě

Biřmování

Dětství a mládí jsem prožila v období pronásledování církve a kontroly její činnosti, a tak se její aktivní působení odehrávalo spíše tajně. Přípravu k prvnímu svatému přijímání mi poskytly řeholní sestry v domově důchodců ve Šluknově a biřmování mně a sestře zařídila tajná schönstattská sestra Pavla, která se stala naší kmotrou. Bylo to v pražské katedrále, ze které se mi vybavuje zvučný hlas pana kardinála Tomáška a „tlačenice“ lidí. Bylo mi tehdy osmnáct.

Moje kmotra byla ženou s otevřeným srdcem a já jsem u ní našla porozumění pro řešení svých osobních situací a otázek. Byla to neocenitelná podpora v mém lidském i duchovním rozvoji. Pár let poté jsem potkala opět „tajného“ kněze, který nám otevřel cestu k uzdravující svátosti smíření, zájmu o četbu Písma, vzdělání ve víře, k lásce církvi a zejména k nejchudším lidem. O Duchu Svatém se moc nemluvilo, ale hojně se s Ním spolupracovalo a já jsem si začala stále více uvědomovat jeho působení v mém životě. Proto jsem po mateřské „dovolené“ přijala stálou práci v církvi a mohla jsem připravovat či se podílet na mnoha krásných projektech, ve kterých jsem vědomě či intuitivně hledala ten správný jazyk a styl, jak oslovit děti, mladé lidi i dospělé uvnitř církve i ty, kteří o Bohu ještě neslyšeli nebo ho dosud nepřijali do svého života.

Nejnovější podnět, který reaguje na můj současný zájem a otázky, jsem objevila v promluvě papeže Františka k mladým v září v Singapuru. Papež zde přirovnal jednotlivá náboženství k různým jazykům, kterými se hovoří o Bohu, a ocenil schopnost přítomných mladých lidí usilovat o mezináboženské rozhovory bez pocitu, že jedno náboženství je lepší než druhé nebo jemu nadřazené, protože to vede např. k destrukci víry. To mě chytlo za srdce, a protože prožíváme rok naděje, tak zde sdílím své přání, aby se co nejvíce lidí otevřelo Duchu Svatému, který nás k tomu ve svátosti biřmování bohatě obdaroval.