Popeleční středa

Křest

Popeleční středa, popelec, postní čas, Velikonoce. Pojmy, které srdce většiny křesťanů naplní radostí z velikého daru, který jsme dostali, radostným vědomím, že bolestná cesta s křížem vede k nádhernému Cíli.

I já k této skupině lidí, díky veliké Boží milosti, už patřím.

Nebylo tomu tak ale vždycky. Několik desítek let svého života jsem prožila bez jakéhokoliv vědomí Boží přítomnosti, bez víry. Velikonoce pro mě byly pouze pěknou oslavou příchodu jara, zpestřenou koledníky. A pak – uprostřed jedné noci, kdy mě tíha životních zkoušek zbavila spánku, se mně dal Všemohoucí Pán poznat v celé své moci a kráse. To poznání a pozvání bylo tak nádherné, že mu nešlo odolat. Ač celý život ateista, toho okamžiku jsem získala stoprocentní jistotu, že Bůh JE! A co víc – že je silný, veliký, nádherný a všeobjímající… že je Láska sama. Toto poznání bylo velkolepé a nádherné, ale byl to také počátek úplně jiné životní cesty. Výzbroj na ni jsem ale měla – jenom v síle této Lásky jsem dokázala odvrátit pohled od svého dosavadního života, dokonce i od své nevěřící a nic nechápající rodiny, zanechat za sebou všechno, co doposud tvořilo můj život a vydat se na cestu zcela novou – cestu s Bohem. Zprvu jsem si myslela, že mocná posila získaná té osudné noci mně bude dostačující oporou, nadšení a radost mně dávaly pocit, že zvládnu všechno, ale záhy jsem poznala, jak hluboce se mýlím. A tak jsem hledala dál… Hodiny jsem sedávala v koutku kostela a s bolestí se ptala, jak mám jít dál? Odpověď přišla celkem brzy – Dej se pokřtít! První jsem se té myšlenky lekla – žádného kněze jsem neznala a vůbec jsem netušila, jestli je křest dospělého možný. Ale když se člověk Boha ptá a dostane odpověď – překážky jakoby přestávají existovat. Dodala jsem si tedy odvahy, domluvila si schůzku na faře. A tím krokem se otevřela další etapa mojí cesty s Pánem – nádherný čas katechumenátu. Byl to čas, kdy jsem vlastně poznávala svět kolem sebe úplně nově, jakoby se všechny mé smysly otevřely a já uviděla svět v celé jeho plnosti, prosycený vůněmi lásky, naděje, milosrdenství… a z toho všeho plynoucí veliké radosti. Zároveň ale také musím přiznat, že toto nadšení bylo současně provázeno velikou bolestí, kterou jsem do té doby také nepoznala. Učila jsem se ji ale přijímat, protože jsem skrze veliký pokoj duše vnímala, že to tak musí být, myslím, že právě skrze tuto bolest jsem cítila stále větší touhu být Bohu blíž a blíž… A nemohla se dočkat blížícího se dne, kdy přijmu svátost křtu. A také další svátosti, které jsem se zatím učila poznávat pouze teoreticky. Ten den přišel. Nádherná svatba s Beránkem. Jiskřivý okamžik, kdy duše zbavená veškeré nečistoty vstupuje do zvláštního, láskyplného a zcela výjimečného a vztahu s Bohem. Kdy křestní voda nejenže smývá z duše temnou tíhu, ale zároveň způsobí, že každá její kapka se stává dalším praménkem, který ve velké Boží milosti může dál nabírat na síle, a toužit k sobě přitáhnou další duše, které zatím netuší… Myslím, že okamžik křtu, přeprogramovává“ v člověku smysl a cíl života, kterým se stává… Boží království. A já za milost tohoto Daru nepřestanu děkovat do konce svého života.